První den. Přejezd Slovenska. Návštěva Davidových příbuzných. Při vjezdu do Bratislavy jsme použili zkratku, takže jsme asi hodinu projížděli po cyklostezkách v parku na kraji Bratislavy, abychom při výjezdu narazili na zavřenou závoru. Takže zpět a tentokrát pěkně po silnici.
Návštěva Davidových příbuzných a poté vjezd do Maďarska a noc strávená v Maďarsku.
Čeká nás první přejezd skutečné hranice. A to do Srbska.
Přejezd probíhá poklidně. Celníci se akorát podivovali nad naším vozidlem. Jinak bez problémů.
Večer další přejezd hranice. Tentokrát do Bulharska. To obnáší zastavení u několika budek. V první jsme dostali USB flash disk. Ten pak předáváme asi ve třech dalších. Netušíme proč. Několik celníků se pozastavuje u našeho auta. Zatím sklízíme jen pozitivní reakce.
Probuzení za bulharskými hranicemi. V plánu je krátká návštěva Sofie.
Bulharské hlavní město. Lada na každém kroku, v centru tramvaje značky ČKD a na jedné z hospod logo Starobrna. Parkujeme v centru. Zastavuje se u nás pár místních obchodníků. Lámanou angličtinou se s jedním dáváme do řeči a vyzvídáme, jak je to s parkováním a s internetem. Měníme v bance dolary za leva, platíme 1 leva za parkovné a jdeme hledat internet.
Internet nalezen, ale za draho, takže posíláme jen pár mailů a řešíme nějakou administrativu do školy.
Po odjezdu ze Sofie nabíráme směr na Turecko a večer se ukládáme ke spánku na poli kousek od dálnice.
Ráno nás za úsvitu probouzí místní rolníci, kteří přijíždějí na pole v rozhrkaných Ladách sbírat listy, které, jak se později dovídáme, jsou listy místního tabáku.
Při ranním probouzení a balení sbíráme neustálé pohledy od místních. Později navazujeme kontakt a postupně přicházíme i na to, že Bulhaři skutečně používají pro "ano" kývání hlavou ze strany na stranu a pro "ne" kývání nahoru a dolů. Což nám velice usnadňuje komunikaci. Zatímco se ženy a mladší muži ujímají práce na poli, muži postávají u jednoho z vozidel a evidentně řeší problém s motorem. David se neváhá připojit. Posléze se nás posunky ptají, jestli nemáme pumpu na nafouknutí pneumatik. Tu máme, takže nastává chvíle bulharsko-české spolupráce v oblasti řešení defektu. Za pomoci kompresoru a kladiva je vyřešen problém se dvěma bulharskými pneumatikami a je nám děkováno.
Posledních pár zdvořilostních frází a posunků (prostě nenucená konverzace bulharsko-česká), pár fotografií a vydáváme se na cestu do Turecka.
Hranice s Tureckem. Překvapuje nás focení obličejů termální kamerou a před celní prohlídkou vozidla nás zachraňuje snad jen pohled na naši početnou bagáž.
Blížíme se k Istanbulu. Tam chvíli bloudíme, ptáme se na jedné stavbě, kde nás i přes kompletní jazykovou bariéru nakonec uctí pravým tureckým čajem. Je nám vysvětlena cesta do centra a tak se vydáváme v ústrety istanbulským dopravním zvykům.
Obrovské město, bezmála dvacet milionů lidí a dopravní předpisy ponechány kdesi daleko v Evropě. Agresivní řidiči a jízda typu "kdo netroubí, nejede".
Auto zaparkováno téměř v centru. Opět několik místních se zastavuje u nás a navazuje komunikaci. Vydáváme se na prohlídku centra Istanbulu.
Všude draho a obchodníci neochotní smlouvat. Trávíme ve městě jen pár hodin a pak pryč z velkoměsta. Istanbul se však zdá být nekonečný. Před námi mýtnice, ale hotově se platit nedá a místní systém nechápeme a tak se vydáváme za zvuku zlostného houkání skrz bránu bez zaplacení.
Příjezd do vesnice blízko městečka Gebze, kde by se mělo nacházet první lezení. V místním piknikovém centru se dáváme do řeči s několika tureckými lezci.
Ne příliš příjemně strávená noc. Spousta komárů, před kterými jsme se ukrývali ve spacácích za cenu nepřístojného vedra. Ráno nás budí drzé mouchy v nechutně vysokém počtu.
Místní lidé se jeví přátelsky. Občas až moc. Pozvali nás mezi sebe při snídani.
Dopoledne se vydáváme s lezci ke skalám.
Odpoledne se jdeme vykoupat do jezírka. Původně plánovaná desetiminutová cesta se mění na půlhodinový výlet skrz houští. Voda však stojí za to. Totiž - pění míň než ta u tábořiště. Krátké koupání a poté cesta kaňonem zpět. Cestou zpátky nás stihla bouřka, takže kamenitá cesta je kluzká a vcelku zábavná.
Noc strávená ve stanu našich tureckých lezeckých přátel, kteří večer odjeli do Istanbulu. Tentokrát jsme se tedy - při absenci většiny hmyzu - konečně vyspali.
Menší reorganizace bagáže v autě a úprava odpružení. Odpoledne odjezd z oblasti Balikayalar do blízkého města Gebze.
Ve městě sháníme internet a poté navštěvujeme krámek.
Probuzení opět na poli. Při pokusu o uměleckou tvorbu v podobě natáčení a focení se Ondrovi daří rozbít pravé zadní světlo.
Oprava světla za pomoci fištrónu, sekundového lepidla, lepicí pásky a kusu dřeva probíhá úspěšně. Ondra si dá příště při couvání pozor. Frčíme dál.
Příjezd do města Gerede. Na jeho kraji začíná zlobit volnoběh. Stojíme s otevřenou kapotou u křižovatky, což přiláká pozornost místních policistů. Chvíli se snažíme komunikovat a posléze David nasedl k nim do auta. Za pár minut se vrací i s mechanikem. Ten si po našroubování jednoho pitomého šroubku naúčtoval nehorázných deset tureckých nových lir (asi 120 Kč).
Návštěva pár místních krámků a odjezd dál na východ.
Deset lir vyhozeno zbytečně - volnoběh opět zlobí.
K večeru utáboření ve skalnatém okolí silnice. David obhlíží terén a když se vrací, užasle povídá o osmicentimetrovém stvoření, které vypadá jako pavouk zkřížený s mravencem a kobylkou. Shodujeme se na postavení stanu. Já onoho tvora neviděl a doufal jsem, že to tak zůstane.
Nezůstalo. Přiběhlo to a směle se připojilo k naší večeři. Namísto naší výborné kari rýže však upřednostnilo dvě pohotově lapené můry.
Na noc přichází bouřka a ve stanu je VEDRO.
Při ranním motání u auta se na nás přišel podívat místní honák se dvěma kravkami. Příjemný člověk, jenž se rád nechal zvěčnit kamerou, do které se neváhal chlubit svým nepočetným stádem. Obcházel kolem auta a pochvalně mručel a gestikuloval. Poté se rozloučil a všichni tři odkráčeli do skal. My se vydali na cestu.
Večer příjezd do města Erzincan. Sháníme internet.
Blížíme se k pohoří Kačkar. Značné stoupání v horkém dni evidentně není nejlepší volba pro náš vůz.
U benzinky nás majitel častuje skleničkou typického tureckého čaje.
Další stoupání. Silnice přestává být silnicí a za první vesnicí pod horami ji nahrazuje děravá, kamenitá cesta, občas zpevněná asfaltem.
Volnoběh pořád dělá problémy.
Stoupání, stoupání, stoupání. Kvůli ochlazení motoru topíme v autě a tak je naše cesta o to "příjemnější".
V předposlední horské vesničce stoupání nabývá takové intenzity, že Ondra vyskakuje z vozu a jímá se jej tlačit. Jelikož je to silák, kopec je překonán.
Příjezd do poslední vesnice zvané Olgunlar, odkud se nazítří hodláme vydat do hor pokořit Mt. Kačkar (cca 3900m).
Stavíme stan kousek před vesničkou mezi nespočetným hejnem místních obřích kobylek. Se stanem se nám daří opravdu husarské kousky: rozbití zipu (Ondra) a penetrace tropika (David).
Chystáme se do hor. Balíme potřebný materiál. Mezitím David, za pomocí kleští a nůžek opravuje stan. Pak musím nastoupit já a jeho opravu dokončit, připomínaje si při tom základy vyšívání z výtvarné výchovy na ZŠ. Davidovi už asi nůžky nepůjčím.
Plán výšlapu je takový: dnes dojít pod stěnu do základního tábora, zde přespat a další den zdolat vrchol a vrátit se jinou cestou zpět k autu. Balíme odpovídající množství zásob.
Cesta do base campu celkem nenáročná. Pouze v posledním sedle nasazujeme mačky a dbáme na nebezpečí padajících kamenů.
V base campu nacházíme početnou tureckou výpravu, která se vrátila právě z vrcholu Kačkar. Snažíme se přebrat od nich potřebné informace, což je při absenci pořádné mapy pro nás celkem důležité.
Dovídáme se, že výstup je náročnější a tak jsme nuceni změnit plán. Budeme muset, po sestupu z vrcholu strávit další noc opět v BC a teprve další den se vrátit stejnou cestou zpět. Přepočítáváme naše zásoby jídla a zjišťujeme, že je to nic moc. Budeme se muset uskrovnit.
Nezvyk na nadmořskou výšku (něco pod 3km) a řídký vzduch nás celkem vyčerpaly. Usínáme okolo deváté hodiny.
Budík před čtvrtou hodinou ranní. Před hodinou pátou se vydáváme na cestu.
Ráno nám stihla prasknout jedna pet láhev na vodu, takže vyrážíme jen s jednou. Taky fajn.
Terén převážně kamenitý s občasným sněhovým polem. Následujeme šlépěje našich včerejších tureckých předchůdců. Hrozí nebezpečí padajících kamenů v příkrých svazích.
V jednom takovém David otestoval kvalitu své helmy nevelkým, zato nečekaně rychle padeným kamenem.
V sedle asi v polovině cesty seznáváme, že nejvyšší vrchol je nad naše síly. Kvůli kamení nejsou vidět stopy, takže ani nevíme kudy se vydat. Volíme tedy jeden z nižších vrcholů.
Ten už je úspěšně dobyt. Výška zhruba tří a půl kilometru zdárně pokořena.
Zbývá už jen sestup zpět do BC. Ten probíhá o poznání rychleji než výstup nahoru. Cestou si Ondra narazil pravou hýždi. Nepříjemná to záležitost.
Zpět v BC okolo druhé hodiny. Pravá hýždě se ozývá a já mám pocit, že nemůžu ležet, sedět stát ani chodit. Skromně něco požíváme, abychom se zásobami vydrželi do zítřka, a poté se ukládáme k zaslouženému šestnáctihodinovému spánku.
Probuzení, pozvolné balení a poté cesta zpět. Zdárné překonání celkem příkrého klesání v sedle.
Po příchodu domů (k autu) se oddáváme nemalé porci řádně vařeného pokrmu.
Následuje sjezd z výšin dolů k silnici. Při čtyřicetikilometrovém sjezdu už skoro za tmy jsme potkali několik koček, dva psy (z nichž jeden poklidně spal uprostřed silnice), jednu lišku, pár pavouků, křižujících silnici, jednoho zběsilého králíka, který před námi asi pět minut utíkal a jednoho medvěda, který se nás naštěstí lekl víc, než my jeho.
Noční cesta východním Tureckem směrem na Gruzii. Nahoru, dolů a zase nahoru. Asi ve dvě hodiny ráno potkáváme osvětlený stánek s ovocem a krátce u něj zastavujeme. Celkem draho, ale jsme opět pozváni na turecký čaj.
Další stoupání klikatými cestičkami a na vrcholu rozbití táboru za pozvolného svítání.
Zrána je v plánu výměna vody v chladiči. Zpočátku poklidná záležitost se mění v celkem závažný problém při zjištění, že se nám podařilo utrhnout ventil od chladiče tak, že nelze vrátit zpět. David propadá existenciální depresi, nadává sobě i ruským výrobcům a vůbec spílá nejrůznějšími výrazy. Ondra chystá snídani.
S nevelkými nadějemi je ventil připevněn vteřinovým lepidlem. Vařící voda, horko, dvě nepatrně malé kovové plochy a vteřinové lepidlo? Uvidíme.
Krátká koupel v blízkém potoku a poté pokračování cesty východním směrem.
Chladič drží.
V posledním tureckém větším městě sháníme banku a snažíme se vyměnit zbylé turecké liry za něco, čím bychom mohli platit v Gruzii. To se jeví jako zcela nemožné a tak nakupujeme něco ovoce a potravin, plníme nádrž benzinem až po okraj a zbylý turecký peníz měníme na dolary.
Cestou ke gruzínským hranicím potkáváme několik vojenských areálů. Projíždíme pár posledních vesnic, přejíždíme pár posledních tureckých kopců a s trémou dorážíme na hranice.
Turecká strana hranic nepřipomíná zrovna oficiální nebo úřední zónu. Jen málo uniforem a místo připomínající spíš hřiště než hranici.
Po obdržení několika razítek do pasu se vydáváme k úředníkům sousedním. Tady už je k vidění několik uniformovaných se zbraněmi v ruce. Jako občané ČR (snad kvůli EU, snad kvůli bezvízovému vstupu) jsou nám orazítkovány pasy přednostně před dlouhou řadou turistů z tureckého autobusu. Mezitím naše auto budí zvědavost místních hraničních ozbrojenců.
Následuje celní odbavení. Něco, čeho se obáváme už od opuštění EU. Jeden úředník přistupuje k autu, obhlíží jej ze všech stran. Dáváme se s ním do řeči lámanou ruštino-slovenštinou. Vysvětlujeme plán cesty. Po několikaminutové proceduře můžeme předjet ostatní odbavované a vydat se v ústrety zemi zvané Gruzie.
Chladič drží. Volnoběh taky.
Nabíráme směr Tbilisi. Projíždíme několik obcí, ve kterých je znát značný zásah sovětského režimu. Míjíme několik rozbořených staveb, které vypadají jak z poválečného románu.
Spíme na rovinaté pastvině kus od silnice.
Vjezd do Tbilisi.
Krátká procházka městem zakončena z důvodu vydatného deště návštěvou místního lokálu. Zde se nám dostává osvěžení v podobě českého Staropramenu a piva Gruzínské značky.
Kupujeme si místní sýr a chléb.
K večeru nacházíme ulici s několika servisními garážemi. Svěřujeme se s naším problémem ohledně chladiče místním technikům. Naše auto budí, jak jinak, velkou pozornost. Jeden z mechaniků prohlíží chladič zblízka a při tom se mu daří ventil opět utrhnout. Následuje bleskové vyjmutí chladiče a mechanik se jímá ventil přivařit. Problém vyřešen. A dokonce bezplatně.
Se setměním opouštíme Tbilisi a míříme směrem do Ázerbájdžánu. Neujedeme ani 40 km a přichází další problém s vozem. Při sešlápnutí plynu auto prostě nejede. Na volnoběh dojíždíme z kopce ještě pár kilometrů. Zastavujeme v malé vesničce. David se snaží najít závadu, vyndává z motoru kde co, ale bezúspěšně. Nakonec se ve dvě hodiny v noci ukládáme vyčerpáni ke spánku u auta hned vedle silnice.
Budíme se brzy ráno po nevalném několikahodinovém spánku rušeném neustálými průjezdy kamionů.
Přichází k nám místní obyvatel vesnice a Dave s ním komunikuje o našem problému. Po chvilce oba sedají do další Lady a odjíždí s odmontovaným karburátorem do městečka Rustavi nedaleko Tbilisi.
Po asi hodině se vrací s vyčištěným karburátorem. Ten byl údajně plný vody. Dedukujeme, že turecký benzín je nejen drahý, ale také nekvalitní. Místní občan si od nás bere téměř všechny naše zbylé gruzínské peníze.
Karburátor namontován a my se vydáváme i s autem zpět do Rustavi k nutnému seřízení vozidla. Mechanik vozidlo seřizuje a my mu odevzdáváme posledních 5 lari. U mechanika se srocuje skupinka místních, se kterými se vesele družíme. Děláme několik společných fotek a pak se vydáváme navštívit místní tržiště. U jednoho stánku si dáváme čaj a pak se jímáme koupit nějakou zeleninu a chléb. Opět nabíráme směr k Ázerbájdžánským hranicím.
Tady přichází nemilé překvapení. Tak, jak doteď byly všechny hranice bez nejmenších potíži, zde se nám dostává pravého opaku. Jsme rozděleni, já musím pěšky koridorem po pěší a David zůstává v autě. Mě čeká nekonečné postávání u mladých vojáků, kteří nemají lepší zábavu, než neustálé studování mého pasu. Jejich dotěrnost nezná mezí a při rádoby kamarádském vtipkování si berou můj nůž s úmyslem si ho nechat. Jeden z nich také zkoumá můj telefon. Po asi půlhodině jsem puštěn do Ázerbájdžánu. Ne tak David. Zpoza brány sleduji, jak nejdříve čeká, pak putuje do kanceláře a z kanceláře, kde se z něj oficíři snaží vymámit peníze na nesmyslných poplatcích. Dave odmítá cokoli platit a to mu přináší nevrlé postoje ze stran úředníků. Po asi jedné hodině této procedury je poslán do vzdálenější kanceláře. Já, stále za branou, hlídám auto. David se vrací s tím, že musel zaplatit dvacet euro za pojištění vozidla. S nadějí, že bude konečně puštěn přes hranice, usedá do auta. To už ale přichází další příslušník, nařizuje mu vystoupit a vyskládat všechny věci z auta. Následuje úmorná prohlídka obsahu vozu. Mně není dovoleno jít Davovi na pomoc. Musím stát za branou a tak David sám vyskládává a ukazuje vojákům věc za věcí.
Po této asi tříhodinové příjemné zastávce na hranicích se konečně vydáváme vstříc Ázerbájdžánu. Nabíráme směr Baku, kde se máme setkat s třetím členem. Naše nadšení z opuštění hranice rázem zchladí stav ázerských silnic. Schéma typu dva kilometry asfaltu, deset kilometrů rozbombardovaného tankodromu se táhne neskutečně dlouho. K tomu ještě časté zastávky u policejních hlídek. Prostě veselá země, do které je radost přijet na návštěvu.
Jedeme bez větší zastávky až do noci. Nečekaně špatný stav vozovky rapidně zpomaluje naši cestu. Postupně je nám jasné, že pro Jirku nepřijedeme včas a on bude muset strávit pár hodin v ázerské metropoli čekáním na nás.
Cestu zrázu komplikuje moje náhlá nevolnost. Při jedné zastávce dokonce zvracím a trošku se mi ulevuje. Celou cestu tedy řídí David a tak na něj padá únava, stavíme a asi několik minut spíme v autě u kraje silnice. Jiří už tou dobou čeká v Baku někde v parku na lavičce.
Ondra
Tento den jest pro expedici zcela výjimečný, neboť se k ní připojuje její třetí člen, reportér a kameraman Jiří. K fúzi obou nedílných složek týmu má dojít v ázerbájdžánské metropoli Baku. Jiří však ještě netuší, že v době kdy jeho samolet ladně dosedá na přistávací plochu mezinárodního letiště, je zbytek expedice podrobován zdlouhavé celní proceduře na ázerbájdžánsko-gruzínské hranici. Dolarů chtiví úředníci, posíleni místním „samogonem“, se dostávají do ráže a spolu s katastrofálním stavem pozemních komunikací zdržují motorizovanou část výpravy o celé hodiny. S touto neblahou skutečností je Jiří konfrontován až během cesty do srdce středoasijského velkoměsta a vzhledem k absenci provozoven, které by se pyšnily méně než pěti hvězdičkami, se rozhoduje pro cenově výhodnější alternativu, kterou je vcelku pohodlná lavička v místním parku.
Jirka
V brzkých ranních hodinách konečně dojde k dlouho očekávanému shledání. Přivítání proběhne netradičně formou společného spánku ve vozidle, který po probdělé noci přichází zcela spontánně. Zbytek dne je vyhrazen pro čekání na trajekt, setkání se starými přáteli z Baku a diskuzí na téma „místní policajti jsou úplatný svině“. Tato bohulibá konverzace je vedena společně s dvojící českých dobrodruhů, kteří přijeli z Dagestánu a měli k tomuto tématu hodně co říci. Pozdě k večeru se konečně ozývá lodní siréna předraženého trajektu a o pár set dolarů lehčí se loučíme s břehem i našimi přáteli Petrou a Tomášem. Po krátké ubytovací proceduře, během níž personál zcela bez servítek soutěží o to, kdo z našich peněženek vytáhne víc dolarů, usínáme v útulné kajutě, která se stane naším domovem na bezmála tři dny.
Jirka
Již brzo ráno z lodního okénka obdivujeme skalnaté pobřeží Turkmenistánu. To však ještě nevíme, že stejné panoráma budeme mít i následujících 30 hodin. Od upovídaného námořníka se dozvídáme, že rychlost odbavování v přístavu Turkmenbaši je „adin parom - adin deň“ a vyrovnáváme se s faktem, že pracovní morálka středního východu se značně liší od evropského standardu. Zbytek dne je zaslíben různým relaxačním aktivitám, přičemž výrazně dominuje spánek na lodní palandě. Večerních kulinářských aktivit v naší kajutě se účastní několik dalších spolucestujících, někteří nabízejí k ochutnání vlastní pokrmy i pití. Pozvání na skleničku slivovice nejdříve svorně odmítají, po chvíli se jeden starší pán, jedoucí do Turkmenistánu navštívit dceru a vnoučata, přece jen osmělí a záhy v něm zmizí téměř plná sklenička voňavé české pálenky.
Jirka
Druhé ráno na moři. Zatímco naše výprava se pomocí návštěv podpalubí, kde mezi vagóny s benzínem parkuje expediční Lada, pravidelně zásobuje proviantem, celková situace na lodi začíná být poněkud napjatější. Turkmenský mladík ze sousední kajuty se svěřuje, že nemá co jíst a peníze na nákup jídla z lodního bufetu bohužel také nemá. Ani místní s tak dlouhým čekáním zřejmě nepočítali a neutěšená situace v poledne eskaluje narychlo připraveným obědem, kterým posádka lodi na chvíli úspěšně odvrací hrozící revoluci. Stoly v lodní jídelně se plní talíři. Ty již tak plné nejsou, na tom mém se mezi několika omaštěnými těstovinami schovávají dvě sousta masa, které předávám Ondřejovi, a jdu si do kajuty spravit chuť musli tyčinkou.
POPIS TURKMENSKÉ CELNICE: (má sloužit především jako varování před úmyslem navštívit tuto zemi). Odpoledne konečně přichází vylodění, které je bestiální ukázkou úřednické zvůle turkmenbašiho diktátorského režimu. Celnice v Turkmenbaši, městě pojmenovaném po zdejším milovaném vůdci, je velká budova, uvnitř které je jakési centrální náměstíčko obklopené asi desítkou menších kanceláří. V každé z nich je potřeba získat razítko, přičemž prerekvizitou je návštěva jedněch a později i více předchozích dveří. Nejvíce navštěvovaným okénkem je samozřejmě to s nápisem „kasa“, ke kterému je nejčastěji odesílán David coby řidič. Při vjezdu na turkmenské silnice vlastním automobilem je třeba se připravit na opravdu zdrcující průvan v peněžence. Tomu odpovídá i patřičné papírovaní a razítkování. Snad každý ze 167 dolarů zaplacených za povolení ke vjezdu byl doprovázen nějakým razítkem. S nebohým Davidem hráli zdejší úředníci nefalšovaný byrokratický ping pong a jeho pohyb po centrálním náměstíčku tak notně připomínal bruselské Atomium. Po šesti hodinách přišla krátká prohlídka bagáže, během které se celníci obdivně vyjádřili na adresu našeho samochodu a poté se před námi konečně otevřela brána do vysněného razítkostánu. Noc jsme strávili ve skalách nad městem, opulentní večeře byla dobrou satisfakcí za peripetie s místním úředním šimlem.
Jirka
Hned po ránu proběhla nutná perestrojka veškerého inventáře a po znovuobjevení třetího sedadla se naše expedice vydává na cestu směr hlavní město Turkmenistánu, Ašchabád. Po prvních kilometrech se výrazně mění ráz krajiny, která přechází v poušť. Tomu odpovídá i změna teploty a objevivší se stáda velbloudů, příležitostně křižující silnici. Náš žigulík nese jízdu rozžhavenou pustinou vcelku statečně, přehřívání motoru se dá úspěšně redukovat vytápěním kabiny, přehřívání cestujících potom vyplazeným jazykem.
V podvečer je odhalena závažná porucha vozidla. Tlumiče našeho přetíženého vozítka se rozhodly, že se oprostí od závislosti na zbytku karoserie a tuto revoltu jim musel rozmluvit až místní automechanik pomocí svářečky. Po zdárné opravě nám je nabídnut košt nakvašených tělesných tekutin z voňavé velbloudice. Mňam.
Jirka
Klasické probuzení v přetopeném stanu. U snídaně si k nám přisedá místní rolník, který nás ochotně zbavuje přebytečných zásob našeho kumysu. Co se včerejší konzumace tohoto nápoje a s ní spojené obligátní otázky týče, odpověď zvědavému čtenáři zní: zatím vpohodě.
Odpoledne trávíme na přírodním koupališti, kam nás po příjemném pohoštění vzali dva bratři. Snad jediná tekoucí voda v Turkmenistánu odnáší nečistoty několik dní střádané na povrchu našich těl a je velmi vítaným osvěžením před finální etapou cesty do turkmenské metropole. Na předměstí rovněž objevujeme servis zaslíbený vozům Lada a konečně opravujeme porouchaný volnoběh.
Jirka
Ašchabád. Hlavní město Turkmenistánu. Pověstné všudypřítomnými zlatými sochami a podobiznami nedávného turkmenského vůdce Turkmenbašiho. To prostě musíme vidět.
Přijíždíme do města odpoledne a sháníme potřebné věci: banku a internet. Po menší dezorientaci ve městě nacházíme banku. Já vybírám několik desítek dolarů, které mají být prozíravou přípravou po předchozích zkušenostech na ázersko-turkmenské hranici. Neuvěřitelná byrokracie je znát i v bance. Nepříliš velké nadšení bankovních úředníků, asi pět podpisů a chvíle čekání a dolary mizí v mé peněžence.
Návštěva místního obchodního centra. Vybírání zboží nám vlastním stylem – nejlepší poměr cena/množství. Celkem se rozšoupáváme a při příchodu k pokladně zjišťujeme, že jsme náš nákup přešvihli asi o pět turkmenských manat. Nedá se nic dělat a já mířím ke směnárenskému okénku a proměňuji padesát dolarů na manaty. Dokončujeme nákup.
Poté se vydáváme na hlavní městskou atrakci – obrovská zlatá socha Turkmenbašiho, která se otáčí za sluncem. Výtahem vyjíždíme na vrchol podstavce tohoto monumentu, odkud máme výhled na celé toto město. Vidíme všechny paláce, kýčovité osvětlení, nesčetné fontánky a různé jiné zbytečnosti, které jsou znakem hýřivosti Turkmenů na oslavu jejich dřívějšího vládce. Město skutečně pozoruhodné.
Večer se vydáváme hledat internet. Neúspěšně.
Odjíždíme z města a spíme asi 80 km za Ašchabádem na poli.
Ondra
Jiřího ráno budí nemilé střevní překvapení a tak je první ze stanu venku. Jiří stále trvá na svém tvrzení, že příčinou NENÍ konzumace kumysu. Nás dva s Davidem vyháni ze stanu neúnosné vedro, které nás každý den budí mezi sedmou a osmou hodinou ranní.
Po snídani, které se Jiří neúčastní, se vydáváme na cestu. Zastavujeme opět v servisu, kde si chceme nechat seřídit předstih a odtrh motoru. Naznali jsme, že po předchozích zásazích všelijakých mechaniků se nám celkem zvýšila spotřeba benzínu. S mechanikem se nedokážeme domluvit a tak se vrhá do opětovného čištění karburátoru. Předstih a odtrh seřízeny nejsou.
Celý den jedeme. Po cestě nás potkává nepříjemná skutečnost. Všechny naše karimatky, umístěné na střeše odlétávají někam v dál. My to však zjišťujeme asi až po půlhodině cesty. Příjemné.
Ondrovi začíná být nedobře. Zatímco Jirkovo tělo si s problémem pravděpodobně zdárně poradilo, moje se bouří. Večer, když se blížíme k hranici s Uzbekistánem a projíždíme městem Turkmenabád, to přišlo. Ondra odbíhá za roh domu v tmavém koutě města s rolí toaletního papíru. Vrací se jednak s úlevou a jednak značně vyčerpán. Necítím se dobře a pospávám na zadním sedadle, zatímco hledáme most, přes který máme překročit řeku jménem Amu-daria a přiblížit se tak k Uzbekistánu.
Před mostem přichází další zářný příklad turkmenské byrokracie v kombinaci s dávkou xenofobie. Zatímco osádka auta před námi platí za průjezd mostem 3000 manat, nám je naúčtována částka asi stonásobně vyšší. Všichni vystupujeme z auta a jdeme se přít s místními zaměstnanci a žádáme vysvětlení. Asi čtvrt hodiny se dohadujeme, ale marně. Pokořeni odevzdáváme dvacet dolarů a jedeme směrem k mostu.
Před námi další budka s oficíry a my větříme další problémy. A nepleteme se. Vystoupit z auta, ukázat pasy a vysvětlovat, ačkoli ještě zdaleka nejsme na hranici. Úředník nám vysvětluje, že ve dvanáct večer už se nám most přejet nepodaří. V tuto hodinu už mohou přejíždět pouze místní. Pánové v okýnku si s námi hrají, dělají důležité a vůbec nám znepříjemňují cestu. Jako vždy. Nakonec přece jen milostivě pouštějí a my přejíždíme pontonový most. Za ním se chystáme utábořit na poli.
Není mi dobře a asi sedmkrát odbíhám na různá místa v poli, vždy s toaletním papírem. Pánové večeří něco dobrého vařeného a já si pochutnávám na suchém chlebu. Po jídle se rozvíjí diskuze o místních úřednících, totalitních režimech, policejních státech a podobných filozofických tématech. Poté se ukládáme ve stanu ke spánku. Jiří si ustýlá na své nafukovací karimatce (která byla v autě a tudíž ji nepotkal stejný osud jako karimatky naše), zatímco mi nepohrdneme tenkou celtou. Příjemné.
Já si s sebou do stanu beru toaletní papír, což se později v noci jeví jako velmi prozíravý počin.
Ondra
Ráno je mi o poznání lépe. Nicméně se držím ve stínu a všechnu potřebnou práci nechávám na ostatních. Stále odbíhám do polí. Vydáváme se k hranicím.
Hranice na Turkmenské straně se zpočátku jeví neproblematicky. Tento dojem z nás opadává ve chvíli, když David opět musí podrobit vůz prohlídce místních celníků. Neděje se tak však hned, ale až po asi půlhodinovém čekání v neúnosném vedru.
Nakonec Turkmenistán opouštíme a přejíždíme na uzbeckou stranu. Tady shledáváme úplný opak od předchozích dvou zemí. Celkem příjemní úředníci, kteří nám pomáhají s vyplněním celní deklarace a věcmi okolo. Prohlídka vozu je spíše v podobě přátelského hovoru než oficiální formou. Za hranicemi na nás nenechavě dotírají místní překupníci a vnucují nám místní měnu výměnou za dolary a to prý za ohromně výhodných podmínek. Nevěříme a tedy měníme jen deset dolarů.
O pár kilometrů dál zastavujeme a já odcházím do polí.
Přijíždíme do města Buchara. Hledáme internet.
Ondra
Po probuzení v kukuřičném poli několik kilometrů za Bucharou berou ambice na celonoční pouť Uzbekistánem definitivně za své. Průjezd Samarkandem je zpestřen výběrem z bankomatu, jehož průběh ve zdejším kraji probíhá poněkud netradičně - obsluha finančního ústavu na požádání vloží do stroje patřičný obnos a po podepsání stvrzenky jej uvede do provozu. Poté je možno peníze vybrat zcela běžným způsobem. Simply clever.
Nutno pochválit uzbeckou pohostinnost, která si vůbec nezadá s tou turkmenskou. Po příjezdu na benzínovou pumpu je nám podnapilou obsluhou nabídnuto pohoštění včetně obligátního zaříznutí berana. Naše víza bohužel hovoří jasně – dnešní den můžeme v Uzbekistánu strávit ještě jako turisté, zítřek už jako zajatci. Po ujištění čerpadláře, že hranice s Tadžikistánem je otevřená nonstop, se přece jenom vydáváme na cestu, abychom o půl hodiny později zjistili, že hranice je už zavřená. Po naléhání jsme za cenu pečlivé inspekce žigulíka vpuštěni do země nikoho – tádžické vízum je platné až od zítřka. Zabydlujeme se tedy ve stometrovém prostoru mezi hraničními posty obou zemí. Po levici pole kukuřičné, po pravici pole minové. Během pěti minut je u nás důstojník tadžické armády. K naší situaci se staví velmi chápavě a vyhrazuje nám útulný plácek na zbudování noclehu. Jako velkorysý projev vstřícnosti vůči turistům povolává vojáka s lopatou, jehož úkolem je zbavit náš provizorní tábor kravinců. Čeká nás příjemná noc pod dohledem dvou armád.
Jirka
První den v hornatém Tádžikistánu trávíme nákupem potřebných surovin v pohraničním městečku Panjikent. Za patnáct korun na tržnici kupuji pirátské DVD s tádžickou telenovelou. Dle prodavače je to unikátní směs romantiky, akce, humoru i erotiky. Takové nabídce by odolal jen kulturní barbar.
Odpoledne o sobě dávají znovu znát problematické tlumiče a je rozhodnuto vyhledat odbornou pomoc. Tu nalézáme v podobě usměvavého svářeče, jehož rodina nám dokazuje, že tádžické pohostinnosti se nevyrovná nic, co jsme doposud zažili. Den a noc v jejich domě je velmi příjemnou relaxací před odjezdem do hor.
Jirka
Po emocionálně vypjatém loučení s Azamem a jeho rodinou se výprava konečně vydává vstříc zasněženým vrcholkům nedalekých Fanských hor. Motorizovaný výstup do horského tábora ve výšce 2200 m je možný až po drobné dopomoci terénní Toyoty. Lano vydrželo, večeře a hurá do spacáků.
Jirka
Ráno je zasvěceno přípravám na výstup na 5102 m vysoký Pik Energia. Jiřího trávící ústrojí si však na tento den naplánovalo den otevřených dveří. Jeho největším výkonem bylo udržet se na nohou během cesty na toaletu, což není dobré východisko pro čtyřdenní pouť za nebeskými výšinami. Tým je tedy přibližně v poledne znovu rozdělen.
Jirka
Já s Davidem se vydáváme první den našeho výstupu jen na krátký, asi tříhodinový pochod. Ten spočívá v opuštění táboru Lager a příchodu k jezeru Bibi-Jonat ve výšce asi 3000 m. Zde stavíme stan kousek nad jezerem vedle říčky.
Ondra
Jiří tráví tento den exkurzemi do nejbližšího okolí tábora v příjemné společnosti osobního průvodce - jeho zdravotní stav i úroveň ruského jazyka se rychle lepší.
Jirka
S Davidem máme dnes v plánu vyjít do Alaudinského sedla. Převýšení o velikosti asi jednoho kilometru. Poté ze sedla dolů asi 800 m k Alaudinskému jezeru.
V sedle potkáváme partu postarších Rusů a dva Čechy.
Původně bylo v plánu dojít ještě pár kilometrů dál od Alaudinského jezera k jezeru Mutny. Nakonec ale zůstáváme s Čechy u Alaudinu.
Ondra
Ráno se vydáváme na cestu k jezeru Mutny, od kterého hodláme další den útočit na vrchol hory Pik Energia.
Jezero míjíme a po (pro mě) náročném výstupu kus nad něj stavíme ve srázu na kamenitém terénu bivak. Chystáme si batohy na zítřejší výstup a jdeme brzo spát. Asi kolem půl osmé večer.
Ondra
Jiří se vydává do hor, kde se hodlá střetnout se svými druhy. Pozdě odpoledne dosahuje výšky 4100 m v sedle Alaudin. Kochá se nádhernými panoramaty, poté sestupuje k horskému jezeru Bibi-Jonat, kde se ukládá k zaslouženému spánku. Jeho snění je v časných ranních hodinách přerušeno hlučným pádem laviny z nedalekého štítu Chimtarga.
Jirka
Budíček o půl čtvrté ráno. Při rozepnutí stanu je vidět hvězdná obloha a krásný srpek měsíce. Před pátou hodinou už je světlo a my opouštíme náš bivak a vydáváme se vzhůru jen s nezbytným vybavením.
S přibývající výškou je výstup čím dál náročnější. Žádná velká aklimatizace u nás sice neproběhla, nicméně problémy s výškou u nás nenastávají. Pouze nás trápí řídký vzduch.
Asi ve čtyřech kilometrech nad mořem jsem se neudržel a musel vykonat potřebou. Velkou. S mačkami zabořenými ve sněhu a opřen o cepín přemýšlím nad tím, že to je asi nejextrémnější místo, ve kterém jsem podobnou věc konal.
David mě trumfnul asi o padesát metrů výše.
Okolo poledne se dostáváme nechutným suťovištěm až do finálního sedla mezi Energií a Chimtargou. Zde potkáváme jednu členku další české výpravy. Její kolega a kolegyně jsou právě v největším snažení zdolat vrchol. Vydáváme se za nimi.
Nejnáročnější část výstupu. David ztěžka rozdýchává každý desátý krok, já funím asi půl kilometru za ním a odpočívám při každém čtvrtém.
Před finálním vertikálním stoupáním s Davidem zvažujeme mou situaci. Vrchol sice láká, ale já se řídím heslem DOBRÝ HORAL – ŽIVÝ HORAL a zůstávám sto metrů pod vrcholem ve výšce 5010 m. David se vydává na vrchol sám. Tam potkává zbytek zmíněné české výpravy.
Setkáváme se opět v sedle mezi Energií a Chimtargou. Oddělujeme se od českých kolegů a scházíme k našemu bivaku. Balíme věci a vydáváme se až k Alaudinskému jezeru. Zde nocujeme.
Ondra
Po velmi náročném přechodu Alaudinského sedla se po menších komplikacích opět setkáváme s naším třetím členem. Komplikace spočívaly ve vzájemném hledání obou polovin rozděleného týmu za drobné pomoci místních rodáků.
Po šťastném shledání si dopřáváme skromného pokrmu v místní horské boudě. Připojují se k nám naši noví místní přátelé a večer trávíme s nimi a s pár lahvemi místní (ne příliš chutné) vodky. Probíhá debata (respektive přednáška) o místní kultuře, náboženských zvycích a podobných světových problémech. Večer se ubírá dosti veselým směrem.
Se setměním se vzdalujeme a o pár desítek metrů dále uléháme ve spacácích k zaslouženém odpočinku pod odkrytým nebem.
Ondra
Ráno snídáme opět s novými, tentokrát ukrajinskými přáteli horolezci. Poté se balíme a vydáváme se zpět k vozidlu dolů, do lageru. Zde se jímáme připravit k odjezdu do Dušanbe a při té příležitosti probíhá reorganizace všech zavazadel.
Ondra
Po velmi důkladné perestrojce veškerého inventáře se vydáváme směr hlavní město Tádžikistánu – Dušanbe. Cesta jest velmi strastiplná, dlouhá 300 km, vede přes hory vysoké 3000 m a náš žigulík se třemi sedadly veze 4 pasažéry. Silnice je přímo za provozu stavěna čínskými dělníky - martyrium nevídaných rozměrů. Vysokohorský tunel je z větší části zaplněn tekoucí vodou a někdy i půlmetrovými dírami. Jeho délka přes 5 km a žadné větrání je vskutku dechberoucí kombinace – kyslík dochází nejen pasažérům, ale evidentně i čínským robotníkům, z nichž někteří bezvládně polehávají v kalužích po krajnici. Kdo neviděl, neuvěří. V příjezd do Dušanbe už nikdo z nás nedoufal. V pozdně nočních hodinách se do tádžické metropole přece jen dostáváme živí. Nigora, naše známá ze základního tábora ve Fanských horách se za odvoz revanšuje na zdejší poměry velmi komfortním noclehem. Klimatizovaný kvartýrek s kabelovou TV v centru Dušanbe s výhledem na prezidentský palác je nám velmi příjemným relaxem po drsné akci v horách.
Jirka
Probuzení v cizím bytě a v cizí posteli je rychle následováno snídaní servírovanou takřka přímo do lože. Naše hostitelka se své role ujala velmi zodpovědně - odpoledne nás bere na prohlídku Dušanbe a večer koštujeme místní piva v Caffe Moskva. Této role se pro změnu ujímá velmi zodpovědně David. Dobrá nálada i skutečnost, že cena jednoho piva je cca devět korun, se brzy stává příčinou stále častějších vyčítavých pohledů od vedlejších stolů a stále méně častějších zastávek obsluhy u stolu našeho. Co se pití alkoholu týče, nenechají se místní lidé vírou příliš svazovat, resp. mužům je pití alkoholu tolerováno. Nerovnoprávné postavení muže a ženy v muslimské společnosti tedy zapříčinilo, že naše hostitelka zůstala jediná střízlivá. Být viděna ve společnosti tří podnapilých evropanů pro mladou ženu ve zdejších končinách zřejmě nepatří k bontonu, a tak nás po Davidově sedmém pivu Nigora konečně přemlouvá k odchodu.
Jirka
Tento den je obzvláště dlouhý a horký, je to první den na cestě do Khorogu – pohraničního městečka v podhůří Pamíru, centra autonomní horské oblasti Badakšan. Davida trápí bolestivý zánět rtů způsobený zřejmě jejich dlouhodobou expozicí horskému slunci. Příjem potravy se pro něj stal utrpením. Vzhledem ke skutečnosti, že se nám s Ondřejem podařilo uvařit velmi chutnou večeři, je to velmi mrzuté (pro Davida). Po večeři nás navštěvuje nepříliš hezké osminohé stvoření, bažící zřejmě po zbytcích našeho hodování. Zip stanu už zdaleka není nejmladší a tak nezbývá než doufat, že tohoto drobečka (10 cm, s kusadly 15) během noci nenapadne se ohřát v některém z našich spacáků.
Jirka
Po ujetí prvních pár stovek metrů se nám do cesty staví horská říčka. Po odstranění největších kamenů z říčního dna David odvážně najíždí do dravého proudu. Zbytek výpravy pozoruje drama ze břehu a nedýchá napětím..offdarogovyj žigul suveréně projíždí půl metru hlubokou vodou a blíží se nekompromisně ke břehu. Zbývá pár metrů.. a .. skoro! Příčinou neúspěchu se stal příkrý výjezd na břeh. Po kamenité cestě se zanedlouho blíží záchrana v podobě nákladního Kamazu. Lano opět vydrželo a vydáváme se na cestu. Odpoledne je ještě třeba překonat 3250 m vysoké sedlo a večer už se ubytováváme v malé pohraniční vesničce. Tentokráte pro změnu v areálu benzínové pumpy s přírodní sprchou, přátelským čerpadlářem a výhledem do Afghánistánu. Idylka je však záhy narušena. Hned jak zacinkají hrnce objevuje se zase ta mrcha. Pumpař Feďa však řeší situaci velmi radikálně a ani osm rychlých nohou nezachrání nebohou obludku před jeho sandálem.
Jirka
Po dvou dnech inhalace sirovodíku z přepětím poškozované baterie je rozhodnuto do dopoledního programu zařadit opravu alternátoru. Servis je zavřený, přichází však alespoň pozvání na čaj a svačinu.
Odpoledne se nám dostává podobné nabídky od dalšího sympatického čerpadláře. Vidí, že váháme, a tak přihazuje večeři a nocleh. To bereme. Případným zájemcům o výlet do Tádžikistánu radíme zařadit do itineráře týden navíc a raději nikde vůbec nezastavovat, obzvláště ne na benzínkách – pohostinnost místního lidu nezná mezí. Nám to však vcelku vyhovuje a večer trávíme příjemnou konverzací s ekonomem na volné noze, který si kvůli nedostatku pracovních příležitostí založil vlastní živnost a rozlévá teď u silnice benzín. Tento popis jeho živobytí je až nečekaně výstižný, systém kýbl-trychtýř zde zcela vytlačil přežitá a nepraktická čerpadla, jak je známe z českých silnic.
Jirka
Klasická tádžická snídaně, talíř plný rozličných laskomin a bonbónů místní výroby, je dnes obohacen o smažená vejce a párky. Pan domácí prý chce, abychom se cítili jako doma. Až na ty párky se docela trefil. Tádžicko-afghánská hranice nabízí esteticky velmi kvalitní podívanou. Horská řeka Pyanj tvořící hraniční linii si prokousala cestu skoro kilometr vysokou skálou. Sovětská vláda pak vedle divokých peřejí dokázala vměstnat i úzkou silničku a islámští radikálové pak ještě o něco později i skromné minové políčko. Úchvatná scenérie. Večerního dýchánku se opět účastníme v počtu čtrnácti nohou. A opět nejde o zdařilou swingers party, nýbrž o návštěvu naší staré známé - Solifugy asijské. Přítomnost tohoto netvora během našich večeří začíná nabývat znepokujující pravidelnosti.
Jirka
Ráno se konečně dostáváme do Khorogu. Cesta z Dušanbe nám trvala skoro šest dnů, místní taxikáři ji zvládají za šestnáct hodin. Vinu házíme na tádžickou pohostinnost a čerpadláře. Bohužel si náš Ladislav žádá dalšího přísunu pohonných hmot, vystavujeme se tedy riziku a zastavujeme u benzínové „pumpy“. Pozvání se nám tentokrát s těžkým srdcem daří odmítnout a vyrážíme vstříc pamírským dobrodružstvím. Khorog se pro naši pouť stal významným milníkem – konečně bylo vyměněno porouchané relé. Poškozenou baterii se již zachránit nepodařilo, ale je opět možné rozsvítit i jiná než dálková světla. A taky jsme si na místním bazaru dali kopec čerstvé smetany a nikomu nebylo špatně. A večer nepřišla solifuga.
Jirka
Tento den nás čeká první motorizovaný výstup do výšky přes 4000 m. Ladislav bojuje statečně a vaří až těsně pod sedlem. Každé přebytečné kilo musí přes palubu, to se bohužel týká především živého inventáře, a tak je nám s Ondřejem na posledních pár set metrů dopřána nedobrovolná procházka na čerstvém vzduchu. Zanedlouho však již ukrajujeme první kilometry náhorní plošinou. Temně modrá hladina jezera Yashil-kul, odrážející zasněžené vrcholky pamírských šestitisícovek, je dechberoucí. Divukrásné scenérie jsou vkusnou kombinací měsíční krajiny s vysokohorskou přírodou. To vše ve velmi bohaté, místy až psychedelické paletě barev. I navzdory předchozí sondáži fotek z internetu je oko středoevropanovo zdejším krajiným rázem ohromeno. Tvary hor jsou značně bizarní, stejně jako bytosti putující po Pamir Highway. První je běloruský cyklista s defektem a bez pumpičky. Neuvěřitelné. Hodlá prý na kole čínské výroby, kterému nefungují brzdy, projet náhorní plošinou, nehostinou pustinou, až do 150 km vzdáleného městečka Murgab. Neuvěřitelné. Říká, že technice moc nehoví, je prý psycholog. Uvěřitelné. Ondra s Davidem se taktně vyhýbají jakékoliv generalizaci a já nebožákovi chystám nějaké jídlo. Odmítá ho s tím, že má přece ještě půl kila sušenek. Generalizuji, ach ti psychologové.. V podvečer nabíráme francouzského dobrodruha Flaviana, opět za cenu jistého nepohodlí na zadních sedadlech. Jede s námi až do Murgabu, kde se nám dle jeho slov daří trumfovat francouzskou kuchyni a v pozdně večerních hodinách společně vynalézáme mazanou alternativu k esperantu – mezinárodní Vodka language.
Jirka
!! PAMIR SURVIVAL !!
Program dnešního dne je zdolání nejvyššího bodu celé naší cesty – 4656 m vysokého sedla Akbaytal! Proběhlo opět za mé a Ondrovy neúčasti ve vozidle, což je však vzhledem k extrémnímu převýšení této silnice vcelku pochopitelné. Nahoře jsme si chvilku vychutnávali pocit, že parkujeme cca 200 m nad vrcholem Mont Blancu, poté jsme se počali spouštět ke Karakulskému jezeru – druhému nejvýše položenému jezeru světa. Nikdo z nás netušil, jak moc je nejvzdálenější část střechy světa krásná. Jezero o rozloze několika stovek čtverečních kilometrů je ze všech stran obklopeno horami. Barva hladiny variuje od smaragdově zelené po blankytně modrou a mohutné vlnobití lemuje břehy bílým pruhem slané chuti. Na severní straně jezera se tyčí zasněžený masiv s monstrózním Pik Lenina. Objíždíme jezero Karakul i malou vesničku se stejným názvem a začínáme se šplhat přes poslední sérii sedel k severnímu konci Pamíru, který je zároveň i tádžickou hranicí. Zbývá překonat poslední sedlo ve výšce 4280 m a jsme v Kyrgyzstánu. V tomto sedle má prý být tádžický pohraniční post. S prvními sněhovými vločkami a blížícím se soumrakem přichází i jisté znepokojení. Silnice stoupá stále strměji, její kvalita i okolní teplota naopak prudce klesá. Zatím nikde ani živáčka, jen stovky kilometrů vysokohorské pustiny. Povrch vozovky se pomalu začíná ztrácet pod bílým nánosem, my s Ondrou několikrát vyskakujeme a odlehčujeme auto přímo za jízdy - zastavení by znamenalo jistý konec. I přes maximální nasazení celé posádky se motor začíná dostávat do nebezpečně nízkých otáček. Po pár minutách zoufalého boje Ladislav definitivně vzdává boj s převýšením i nedostatkem kyslíku. Motor utichá. Zkoušíme tlačit, střídáme se za volantem, řídký vzduch však nepřeje žádným hrdinským výkonům a tak to vzdáváme.
Jdu hledat tádžické pohraničníky a žádat je o pomoc. Naštěstí se ukazuje, že ke kolizi došlo jen pár set metrů před sedlem. Ledový blizard střídá vyhřátý interiér útulné jurty a ruce místo promrzlého volantu svírají pohárek horké polívky. Najdou se dva dobrovolnící a auto za hodinu stojí před celnicí. Opilí pohraničníci nám na cestu dávají kus chleba a naději, že dál už to bude jen z kopce. Nebylo. Silnice (nebo spíš "silnice") v zemi nikoho se opět zvedá, kola na kompletně zasněženém povrchu podkluzují. Běžíme za autem a snažíme se tlačit. Jestli to teď nevyjde, tak se už do Kyrgyzstánu nedostaneme. Ledové vločky bičují tváře, rychlost dechu je závratná, ale kyslíku se přesto nedostává. I Ladislav jako by tušil, že zastavení by znamenalo zmrznutí vody v chladícím systému a tudíž konec – motor zatím jako zázrakem pořád vrčí a naše výprava se krok za krokem blíží k vrcholu, skrytému kdesi v temnotách. My s Ondřejem odpadáme, auto pořád jede. Zadní světla mizí v noci. Je ticho. Nic nevidíme, ani neslyšíme. Asi jsme to nedali. Sotva pletu nohama a čekám, kdy vrazím do stojícího auta. Z vánice se náhle vynořuje známá tvář, Dave mi podává ruku. JOOO! Jsme tam!!!
Deset kilometrů z kopce, kyrgyzští celníci, spacáky a nevíme o sobě.
Jirka
U snídaně hostíme francouzský páreček – Laura a Eduard už od rána čekají na nedaleké křižovatce na někoho, kdo je převeze přes sedlo do Tádžikistánu. Při pohledu na kompletně zasněžené pohoří za našimi zády je nám jich trochu líto a tak je povzbuzujeme alespoň skleničkou tádžické vodky. Cesta do Oshe, druhého nějvětšího města Kyrgyzstánu je plná čínských dělníků. Ve střední Asii je Čína velký kápo co se budování horské infrastruktury týče. Silnice není sice příliš kvalitní a občas je pokropena sprškou kamenů z nezajištěného svahu. Ale co, hlavně když je to levně. Večer se ubytováváme na otevřené planině poblíž Oshe. Krásný západ slunce a noční bouřka.
Jirka
Po ránu vyrážíme na obhlídku pověstného Oshského bazaru. Pozice křižovatky hedvábné stezky pár kilometrů od čínské hranice zde dala vzniknout kilometr dlouhému a neuvěřitelně dobře zásobovanému lidovému supermarketu. Kvalitní čínské zboží zde nevyšlo z módy ani po staletích a já si za 25 korun pořizuji značkové botky Puma. Odpoledne se nás ujímá sympatická studentka místní univerzity a bere nás na koupaliště. Říčka není sice jako to kafčo na Kraváku, ale osvěžení je to vítané. Večer se šplháme na posvátnou horu, která nabízí výhled na celé město, a taky přijímáme pozvání na svatbu.
Jirka
Svatebčané si v těchto zeměpisných šířkách musejí přivstat, veselice se koná už od časných ranních hodin. Tři tisíce hostů se během dne vystřídá u několika desítek dobře vybavených stolů. Dáváme si do nosu.
Jirka
Dave se probouzí v dost špatném stavu. Nejde však o následky svatebního veselí, ale nejspíš o nějakou hnusnou střevní infekci. Jeho stav nedovoluje delší přesuny, a tak nedlouho po startu znovu rozbíjíme tábor. Den je zasvěcen kurýrování a taky velkému prádlu v nedalekém vodním toku. Vzhledem ke stavu našich svršků jde spíše o bezuzdnou kontaminaci horské říčky.
Jirka
Dave se jakžtakž dává dokupy, a tak vyrážíme směr hlavní město kyrgyzského stánu – Biškeku. Při cestě horami máme možnost opět okusit produktů místních kopytníků, tentokrát je to sýr z kumysu. Lahůdka. Kam se hrabou olomoucké tvarůžky.
Jirka
Exkurze po hlavním městě Kyrgyzstánu je díky znepokojujícímu zvuku linuvšímu se odněkud z podvozku zaměřena především na opravny a prodejny náhradních dílů. Záhadný zvuk je nakonec dvojicí šikovných autobastlířů odhalen a vypnut za pomocí kladiva. Ve večerních hodinách opouštíme Biškek. Po cestě do hor se nám zželelo dvou stopařek. Gentlemansky jim s Davem přenecháváme obě sedadla pro pasažéry a zaujímáme safari pozici na střeše. S dvoulitrovou lahví piva, skvělým výhledem a ohleduplným řidičem je to velmi zábavné antre do pohoří Ala-Archa. Ubytování v horském středisku si zajišťujeme v útulném altánku, který nám během nočního slejváku prokáže velmi dobrou službu.
Jirka
Ani deštivé počasí neodradilo početnou rodinku z Biškeku a její ruské kamarády od pikniku v horách – přesněji v našem altánku. Vetřelci se však tváří přátelsky a jsou evidentně velmi dobře zásobeni proviantem všeho druhu, usuzujeme tedy, že symbióza bude možná. Plánovaný odchod do hor je nakonec odložen na další den – důvodem byl vytrvalý déšť a Ondrova horečka. Z nezvaných hostů se záhy stali naši hostitelé a náhradním programem za vysokohorskou turistiku je tak po zbytek dne konverzace, konzumace, a pro Ondřeje pobyt ve spacáku. Večer se role obrací a my hostíme v našem vzdušném hotýlku Viktora, šéfa Rusko-ukrajinské expedice, který nám pozvání prý rád oplatí ve svém domku v Dnětropetrovské oblasti na Ukrajině. Když přičteme několik pozvání od ruských účastníků odpolední žranice, máme o ubytování na zpáteční cestě Ruskou federací a jejími bývalými satelity postaráno.
Jirka
Ondřejův stav se rychle lepší, horečka během noci za pomoci ajurvédské medicíny rapidně klesla a bacil je vzápětí doražen ukrajinskou lékařkou, kterou do našeho příbytku přivedl Viktor. Její léčebné metody jsou více než příjemné a trochu Ondrovi závidíme. Zásadním medikamentem je totiž láhev vodky, která je ve velkorysém množství rozetřena po Ondřejově těle. Odpoledne vyrážíme s Davem do hor směr horská chata Raceka. Knižní průvodce si na cestu do horského kempu ve výšce 3400 m vyhrazuje pět hodin, zvládáme to za tři. Večeře je společným dílem naším a Giuliovým. Italský supertramp nám během deseti minut uvařil rýži v malém outdoorovém papináčku a během jídla nám vyprávěl, jak se svojí ženou procestoval Afghánistán. Teroristi jsou podle něj jen mediální humbuk, pohostinější lid než v Afghánistánu prý nikde nepotkal. Shodujeme se, že není nad to, přesvědčit se o skutečnosti na vlastní oči - jak známo žurnalisti rádi přehánějí, překrucují, a nezřídka kdy i lžou! (Výjimkou je autor tohoto deníku, ten je samozřejmě stoprocentně objektivní a kachnovzdorný.)
Jirka
Ke snídani je Davem servírováno oblíbené alpinistické jídlo – těstoviny s cukrem (oblíbené pro nenáročnou přípravu, NIKOLIV pro svoji chuť), poté absolvujeme výstup na Pik Uchitel. Cestou nahoru předbíháme partu Čechů a po třech hodinách dosahujeme vrcholu ve výšce 4500 m. Počasí a tudíž i je úžasný, cestu dolů si zkracujeme zasněženým kuloárkem, jehož sklon umožňuje velmi rychlý, zábavný a adrenalinový sestup v poloze pozadku. Večer se v táboře potkáváme se skupinou tří brňáků Jirkou, Martinem a Vojtou, které úspěšně přemlouváme, aby se s námi druhý den vydali dobýt poněkud náročnější vrchol Pik Korona (4800 m).
Jirka
Ve tři ráno zvoní budík a po snídani, jejíž charakter je pozornému čtenáři tohoto deníku již znám, se s čelovkami vydáváme na cestu ke vzdálenému vrcholu. Po zdolání několik stovek metrů vysokého suťoviska přechází cesta na ledovec. Lavinové svahy a rozeklané vrcholky ťanšanských velikánů za přízračného svitu mesíce v úplňku a praskání ledových mas vytvářejí verbálně dost těžko popsatelnou mysteriózní atmosféru. Úsvit nás zastihl cca 700 m pod vrcholem. K jeho zdolání bylo třeba překonat asi 30m skaliska. Značně vertikální sklon finálního úseku odradil členy skupiny bez potřebných horolezeckých zkušeností. Jištěni lanem se tak vydali dobýt vrcholek jen Dave a Vojta. Po svačině započal oblíbený akcelerovaný sestup vsedě, který skončil až na samém konci ledovce sundáním maček a pokračoval již o něco méně rozverným sešupem po suťovisku až do tábora.
Jirka
Ráno nás budí horolezecký pár z Petěrburgu pozváním ke společné snídani. Plným ešusem pohanky a konverzací o outdoorovem vybavení se příjemně prokoušeme až do skoro odpoledních hodin. Balíme a po třech dnech sestupujeme do horského střediska, kde nás vítá zcela uzdravený Ondřej obědem a plným stolem podarovaného proviantu od odjeduvší ukrajinské expedice. Paráda. Ještě koupel v ledové horské řece a razíme směr Biškek a kazašská hranice. Ve frontě na Kazachstán potkáváme Mathiase a Uweho, jednu z početných posádek Mongol Rallye, každoročního závodu, jehož cíl je přibližně shodný s tím naším. Zatímco se majitelé vozidel věnují zdlouhavým pohraničním formalitám, obdivujeme se s Ondřejem a Mathiasem kazašskému pivu a obrovským čepicím, které pokrývají hlavy místních úředníků. Inu, Rusko už se blíží.
Jirka
Večer to tak nevypadalo (a nebylo tolik cítit), ale ráno již není pochyb – přespali jsme na smeťáku. Němečtí kolegové rychle pakují, loučíme se a máváme jejich maličké Fiestě. Než vyrazí do 300 km vzdálené Almaty, zvládají otrlejší české nosy i rychlou snídani a pak už ukrajují kilometry do kazašské metropole. Almaty znamená v kazaštine „jablko“. Po legendárních jabloních (jabko prý pochází právě z Kazachstánu) však ani stopy, dokonce ani na tržnicích ve městě není tomuto ovoci přáno. Místní asi své poklady pečlivě střeží před hladovými cizinci.. Zbytek dne trávíme hledáním agentury, která nám měla vyřídit povolení ke vstupu do vojenské zóny na kazašsko-kyrgyzsko-čínské hranici. Na adrese se však žádná firma nenachází, ba ani žádný dům, od místních se dozvídáme, že zde proběhly nějaké demolice, telefon taky nic. Vymýšlíme náhradní program místo výstupu na Bajankol. Milionové Almaty je evidentně Las Vegas východní polokoule. V noci se zde na středoasijské poměry zcela nebývale hýří, v ulicích i početných klubech se bujaře popíjí a velmi pohledné ženy jsou v luxusních automobilech velmi bohatými muži odváženy na šmajchlkopeček za městem. Ve velmi hojném počtu. Tento plácek situovaný ve svěžím lesíku nad městem se jevil příhodný k vyspání i v původním významu tohoto slova. Ubytovací procedura byla okořeněna o vyrušení jednoho podezřele rozhoupaného auta. Pohled na kvapně odjíždějící vozidlo s nakaboněným párem vykouzlil na tvářích třech křenů z Brna, putujících měsíc a půl bez dámské splečnosti, poťouchle zlomyslné úsměvy.
Jirka
Pokračuje hledání neexistující cestovní kanceláře. Nakonec se díky kontaktům prodavače z outdoorového kšeftíku dovoláme komusi kompetentnímu a je nám sdělena nová adresa, kde si prý povolení můžeme vyzvednout. Radostně vyrážíme, tentokrát na jistotu. Chaos ve značení a číslování ulic nás však záhy staví do stejné situace jako včera. Shodujeme se na nejhorším povolání na světě – poštovní doručovatel v Almaty. Nakonec se na nás přecejen usměje štěstí, kdosi nás pošle kamsi a držíme povolení v ruce. Jen ta transkripce jmen nás trochu zaráží.. Na Bajankol půjde dle kazašských úřadů Jirf Fabík. Jirfa však víc trápí, že je na řadě s řízením a musí si proklestit cestu hustým provozem a hustým deštěm až za město, kde se výprava po duchaplném rozhovoru s opilým Tatarem (na téma – budťo mě vemete do Mongolska nebo vás do rána sním) ukládá k zaslouženému spánku.
Jirka
Výhružky týkající se nedobrovolné konzumace naší posádky zůstaly naštěstí nesplněny a tak se po usušení ložního příslušenství, které nepříjemně smočila noční bouře, opět vydáváme na cestu do hor. Po několika hodinách vcelku slušného asfaltu přijíždíme celí nažhavení k bráně pohraniční oblasti. Půl hodiny čekáme a z brány k nám vybíhá snad celá četa kazašských pohraničníků v čele s důstojníkem, jemuž evidentně něco strašně důležitého leží na srdci. Představy zamřížované zemljanky nebo rovnou popravčí čety jsou rychle rozehnány několika fotografiemi zobrazujícími ztraceného vojáka. Chápeme vážnost situace i naléhavost důstojníkova tónu - hory dokáží být nemilosrdné. Říká něco o prudké bouři a ukazuje směrem k zasněženým vrcholkům. Snažíme se kooperovat. Aspoň do té chvíle než nám sdělí, že je nebohý vojín pohřešován už od roku 2005. Ukazuje další fotky a dodává, že voják měl u sebe „avtomat“. Snažíme se maskovat pobavené úsměvy a hlavou se nám honí představy hrdinného geroje, kterak čtyři roky přežívá v divočině o vodě a jehličí. Ondřeje následně napadá druhá a ve zdejších končinách zřejmě daleko pravděpodobnější varianta – následkem globální krize se snížila dlouhodobě vysoká míra konzumace vodky a po letech vystřízlivělí oficíři si konečně všimli, že někdo chybí. Po pečlivé kontrole dokumentů a loudění „upomínkových předmětů“ (v tomto případě láhev vodky nebo horolezecké lano) nás důstojník začal ubezpečovat, že naše vozidlo v žádném případě není způsobilé k pohybu v terénu za bránou. My ho naoplátku vehemntně přesvědčujeme o opaku a doufáme, že nebudeme za pár minut bušit na bránu s prosbou o vyproštění našeho Ladislava z nějaké tianshanské škarpy. Věříme, že přeháněl, aby „jeho“ hory vypadaly drsněji. Po pár metrech je jasno – říkal pravdu a mnohé špeky ještě zatajil. Boj trval přibližně půl hodiny, urazili jsme tak deset kilometrů a nad hlavou každého pasažéra přibylo ve stropě nejmíň deset pořádných důlků. Naši bolavou krasojízdu zastavil až kopec o nesjízdném sklonu. Po pár marných pokusech o jeho zdolání jsme se ubytovali na nedaleké louce s přilehlým domkem a jurtou místních pastevců.
Jirka
Do basecampu pod Bajankolem je to ještě dobrých 25 km. Ideálním řešením by bylo osedlat pár koní, kterých se v okolních loukách prohánějí celá stáda. Když však na rovinu místním sdělíme, že u nás „jevra nět“, ochota obtěžkat naší bagáží některého z mnoha ořů rapidně klesá. Pořád ještě zhýčkaní tádžickou pohostinností rozmrzele balíme bagáž s tím, že si ji do základního tábora vytáhneme sami. Přípravy jsou po obědě přerušeny deštěm, který toto pohoří skrápí s železnou pravidelností každé odpoledne a večer. Náhradním programem je projekce Dvanácti rozhněvaných mužů, což tři rozhněvané cestovatele uspokojí až do večeře.
Jirka
Pokus o palačinky dopadl na výbornou. Vzpomínky na českou kuchyni rychle mizí v hladových žaludcích a nastává balení vol.2. Odpolední přeháňka je opět vyhrazena autokinu. Dnes dávají Šifru mistra Leonarda. Po zhlédnutí kontroverzního bijáku se rozbíhá debata o církevním zlu, která je záhy přerušena zásahem božím. Jak absurdní. Oním zázrakem jsou dva místní dědulové, ochotní naložit nás za slušnou cenu do své Nivy. Další prodrncaná půlhdinka a jsme v Jarqulaku – zlatokopecké základně a zároveň konečné stanici pro veškerá motorová vozidla. Místo jest to velmi tajuplné. Ubikace pro několik desítek horníků je téměř opuštěná, chátrající důlní stanici obývá jen správce, který před naším příjezdem evidentně holdoval ohnivé vodě, a mladičký hlídač, který se nám hned pochlubil svojí muzejní winchesterovkou. Pan správce si za ubytování naúčtoval pár hltů z naší cestovní butilky a vzápětí se odporoučel na lože. Centrální generátor se nepodařilo nahodit, po setmění se tak celý objekt ponořil do tmy a večeře v potemnělé kuchyni se konala jen za sporého svitu čelových lamp. Sympatický sekuriťák se někam vytratil, zůstala po něm jen nabitá pump-action brokovnice opřená u dveří. Bez jakéhokoliv spojení s civilizací, semknuta upřostřed velehor, se tato skomírající osada s přilehlým hřbitovem rezavějící důlní techniky proměnila v ponuré místo, velmi silně připomínající horror The Thing…
Jirka
Po snídani končí těžké baťohy (Davidův nejmíň 40kg) definitivně na našich hřbetech a vyrážíme do base campu. Cesta je přerušena deštěm, kvůli kterému topoříme stan, a do základního tábora se tak dostáváme až v pozdně odpoledních hodinách. Tábor je až na dva kazašské horolezce zcela liduprostý, zato nabízí krásné výhledy na trojici obrů – Pik Bajankol, Pik Kazachstan a Mramornuju stěnu. Počasí se k nám nechová příliš přátelsky, dost fouká a hodně se ochladilo, stan je třeba ukotvit balvany. Přátelsky se naopak zachovala dvojice kazašských alpinistů – Oleg a Saša, když se u našeho stanu zastavili s panákem hřejivého koňaku.
Jirka
Tento den je vyhrazen odpočinku a průzkumu terénu. Podle ručně nakresleného schématu, které Dave stáhl z internetu, je nástup na horu dosažitelný z ledovce plazícího se kolem hory skoro až k basecampu. Obtížnost Bajankolu má být 2A, tedy mačky a cepíny, semtam jištění, hlavně kvůli trhlinám. Na ledovci nás opět zastihuje špatné počasí, rychle se blížící mračna nás odrazují od dalšího vzdalování se táboru, a tak si budujeme z několikametrového kusu ledu cvičnou stěnu, kde testujeme vruty do ledu a lezecký um. Skvělá zábava na kterou navazuje příjemná večeře s kazašskou horolezeckou dvojicí, z¨níž se klube opravdu veselá kopa. Saša s Olegem se taky chystají na Bajankol, domlouváme na společném odchodu pozítří ráno.
Jirka
Přípravy na zdolání Bajankolu zabírají skoro celý den. Saša i Oleg jsou profíci, mající za sebou sedmitisícovky, a ujímají se role zkušných vůdců. Při konfrontaci s naším extreme low budget vybavením se viditelně dobře baví. Davidův dřevěný cepín a narážky na dědictví Edmunda Hillaryho odlehčují zodpovědnou činnost, jakou příprava na výstup bezesporu je. My však ještě přitvrzujeme a když Ondřej začně látat rozlámanou mačku bavlněnou nití a drátem, objevují se na jejich doposud rozesmátých tvářích první starostlivé vrásky. Kritiku vzápětí schytá naše obuv, která se jim jeví málo mrazuvzdorná. Naše polorozpadlé stany, těžce odolávající povětrnostním podmínkám už zde v base campu, také nejsou zrovna zárukou klidné noci ve výšce 4800 m. Vařič poslepovaný ze dvou nekompatibilních kousků, s plynem, který sotva hoří ve třech tisících, je poslední kapkou. Saša vytahuje jejich rezevrní vařič a se slovy „nechceme se dolů tahat s vašimi těly, tak vám radši půjčíme svůj“ nám ho dává k dispozici. Zatěžovat Sašu a Olega výše zmíněnou činností bychom chtěli krajně neradi a tak velkorysou nabídku rádi přijímáme. Na kutě se jde tentokrát velmi brzy, budík bude zvonit ve tři hodiny ráno.
Jirka
5:00, vyrážíme. Srpek měsíce nad špičkami zledovatělých vrcholků přivede během cesty řeč na muslimskou magii. Svítání nás zastihuje přesně pod úpatím hory. Oleg nám rozmluvil původní variantu a vede nás svou cestou. Pohodová cesta po ledovci je vystřídána strmým suťovskem, na které navazuje šplhání ještě prudším kuloárem. Konec několikasetmetrového kuloáru je skalnatý, tahle varinanta výstupu je dle Olega za 4B. Zuby nehty zavěšen ve stěně zanedlouho nadávám na těžký baťoh a lituji, že jsem ráno neoblékl hnědé bezpečnostní trenýrky. Ale jak se říká, co nás nezabije, to nás posílí, a tak se po pár otčenáších, živí a zdraví, všichni občerstvujeme na ledovém platu nad kuloárem. Zbytek výstupu do výškového tabora ve výšce 4800 m probíhá relativně v pohodě. Počasí nám přeje, jen enormní množství sněhu komplikuje posledních pár set metrů. Nohy se boří někdy i víc než půl metru, což způsobuje značné zdržení a přináší první pochybnosti o hladkém průběhu zítřejšího útoku na vrchol. Kolem čtvrté hodiny budujeme ve sněhu zákop a hradbu pro stan, resp. je to spíš za pět minut dvanáct, protože během několika minut po zabodnutí/zasypání posledního kolíku zahalí naše stany mlha a začnou se snášet první vločky. Nezbývá než dát partičku prší (sofistikovanější hry naše mozky v této výšce nezvládájí) a zalézt do spacáků.
Jirka
Budík opět zvoní v nekřesťanskou hodinu, leč mohutné sněžení a vítr odpískává odchod o celých sedm hodin. Většina z nich je strávena vařením sněhu a marnými pokusy o rozmrazení bot. Kolem desáté se česko-kazašská expedice vydává dobýt vrchol zatím skrytý v mracích. Od jeho zdolání nás dělí tisíc výškových metrů. Hned po prvních pár krocích se nám do cesty staví mohutné masy sněhu, které letos odmítly roztát. Každý krok vzhůru je v tomto terénu a řídkém vzduchu nesmírně namáhavý. Vrchol stále halí mrak a počasí se jeví jako krajně nestabilní a schopné čehokoliv. Sníh je dost nečekaná čára přes rozpočet, dle fotografií jiných expedic mělo být mnoho míst v tuto roční dobu zcela bez pokrývky. Střídáme se v probíjení bílou masou. Zhruba ve dvě hodiny odpoledne Oleg se Sašou rozhodují o návratu. Podle vrcholku sousedního Pik Eleven odhaduji naši výšku na nějakých 5500 m, tedy 300 m pod vrcholem. Počasí jde velmi rychle do háje, vítr zrychluje a teplota klesá. Vrchol se zdá být na dosah ruky, Oleg vidí, že váháme, a tak svůj názor na věc podporuje prohlášením „mertvyj geroj, plochoj geroj“. To znělo docela rezolutně a tak obracíme. Bajankol - nepokořen…
Jirka
Ráno balíme stany a opouštíme výškový tabor. Teplota je dnes znatelně nižší a už během prvních minut na sněhu bolestivě mrznou prsty u nohou. Sestup je o něco náročnější, na několika exponovaných místech kotvíme jistící lano přes cepíny nebo ledovruty. Opoledne se dostáváme na úpatí - konečně tekoucí voda, konečně teplota nad nulou. Mnu si temně fialový palec na pravé noze a představuji si, jak by vypadala bez něj. S příchodem do base campu jsme o pár minut předběhli večerní sněhovou vánici, vaříme instantní bramborovou kaši (už šestý den) a následně asi hodinu s Ondřejem diskutujeme o jídle. O jídle, které bude, až se vrátíme k autu, v přepravkách se surovinami. Debata se však zvrhává v masochistický výčet různých skvostů české kuchyně. Trýznivé téma vrcholí polemikou nad možností výroby houskového knedlíku ve Střední Asii. Sebepoškozující rozhovor je nakonec ukončen vcelku kreativním výstupem v podobě návrhů několika realizovatelných dobrot. Usínám s myšlenkama na Stans Grill a babičku smějící se na mě od rozpálené plotny.
Jirka
Návrat k autu znamená pětadvacet kilometrů pěšmo. Cestou opět míjíme důlní stanici v Jarqulaku, po návštěvě sponzora se zde prý opět začne těžit. Zatím je vše ve fázi náboru pracovních sil, první horníci se zde už připravují na pracovní poměr.Příprava samozřejmě nespočívá v ničem příjemnějším než v pití co největšího množství vodky. Jeden dělník se nám chlubí, že už jich dnes se svým parťákem vypili pět. Tvrdí, že je obětí sovětských jaderných testů u Semipalatinsku, a že jedině vodka mu pomáhá přečkat bolestivé zdravotní následky. Po příchodu k autu radostně kvitujeme, že ho nikdo neukradl, o něco méně uspokojivý pak shledáváme stav prázdných přepravek od jídla. Narychlo splácaná rýže s orestovanou pohankou však předčila veškerá očekávání a spánek na sebe nenechá dlouho čekat.
Jirka
Po deseti dnech opouštíme pohraniční zónu. V prvním městečku se vrháme na market za účelem jej zcela vybílit a kufr našeho vozidla znovu proviantem naplnit. Vysněná lepjoška (místní chléb) s margarínem a smaženým vejcem je až do večera dostatečnou satisfakcí za instantní týden. Zbytek dne trávíme v autě - za pár dnů nám vyprchá strachovka, neboli kazašské povinné ručení, a jestli se chceme vyhnout štrafu, neboli kazašské pokutě, je třeba dosíci ruských hranic co nejrychleji. První nocleh v nekonečné kazašské stepi pod nekonečnem hvězd je kouzelný.
Jirka
Nekonečná kazašská step od rána do večera. Večer zatčení imigrační policií. Důvod: neprovedení registrace na Oviru. Kua. „Nikdo nám nic neřekl,“ hučíme do oficíra.“Štrafovať buděm,“ zní odpověď. „Nemáme peníze,“ my na to. „V ťurmu vas arestujem“ kontruje oficír. „Klidně,“ rezignujeme. „Pojedeme na komandaturu!,“ ..oficír. Arestování pak vezme poněkud netradiční podobu, kdy zatčení vlastním vozidlem sledují volkswagen golf oficírův, kterýžto si cestou ještě stačí nakoupit v nonstopu a naložit do auta ženštinu, nejspíš prostitutku. Podivný průběh této policejní akce se nakonec vysvětlí přímo na ústředí milice. Z ženy lehkých mravů se vyklube policistka, která uprostřed noci vstala na žádost kolegy jen kvůli tomu, aby nám vyplnila a orazítkovala registrační karty. Pokutu nám prý pro tentokrát odpustí. Policista, jenž celou akci zorganizoval, se tak ukázal být příkladným strážcem zákona se srdcem na pravém místě, který to s námi od začátku myslel dobře. Vítězství nad kazašskou byrokracií jsme se rozhodli oslavit velkolepou noční hostinou. Kousek za městem ozářily step ohně našeho vařiče a započala orgie. Lilek v těstíčku smažený, s pečeným bramborem a majonézou podávaný, míchaným salátem obložený, a pivem a kvasem zapitý. Jedlo a pilo se dlouho a na počest hodných lidí.
Jirka
Příprava večerní krmě si vyžádala zašpinění veškerého kuchyňského náčiní včetně multifunkcniho čínského struhadla a polního mixéru. Po náročné mycí proceduře, která nás připravila o veškerou vodu, znovu nabíráme směr sever. Zanedlouho dosahujeme místa, kde je potřeba učinit rozhodnutí, zda se do Mongolie pustíme od západu přes pohoří Altaj, nebo zvolíme severní přístup kolem jezera Bajkal. Obě varianty mají své pro a proti. Západní hranice Mongolska je o pár tisíc kilometrů blíž a je esteticky hodnotnější. Její velkou nevýhodou je, že tudy vede jen polňačka a oblast je navzdory početným řekám zcela mostuprostá. Severní cesta přes Sibiř je sice dlouhá štreka, ale dává větší naději, že zde neutopíme auto v nějakém brodu a neohrozíme tak cíl celé naší expedice. Rozhodujeme se pro bezpečnější variantu a s úlevou, že naše zadnice budou ušetřeny stovek kilometrů natřásání, obracíme příď směrem k Semipalatinsku. Příjezd do bývalého centra sovětských jaderných ambicí je okořeněn Daveovým výbuchem, ke kterému dojde po nespravedlivém nařčení z dopravního přestupku. Milicionér si Dejva zatáhl do své mašiny a poté si bezskurpulózně řekl o úplatek. Vyhrožoval zabavením dokladů a oháněl se neexistujícími předpisy. Na unaveného šoféra, který se po celém dni slalomování mezi dírami ani nestihl pořádně najíst, to bylo prostě moc. Obří čepice byla nemilosrdně insultována sérií českých nadávek a před fyzickým napadením ji zachránilo jen rychlé navrácení řidičáku a únik do semipalatisnkého provozu. Tak se na ně musí! Násilnostem však ten den ještě nemělo být konce. Cestou do internetové kavárný se k nám přifařil podivný týpek vypadající že právě sezobal půlku lékárny a s vervou notně podpořenou neznámými farmaceutiky se pustil do vcelku agresivního obtěžování naší partičky. Doprovodil nás až do internetky, kde si vybral jako cíl svého rauše zase Dejva. Pohár trpělivosti přetekl a otrava byl za krk vypoklonkován ze dveří.
Po několika týdnech v divočině se projevila jistá neobratnost v zacházení s informačními technologiemi, a tak byl den zakončen stylovým fauxpas pomocí kláves CtrlC&V…
V dopoledních hodinách se nám podařilo překročit hranici ruské federace, aby mohla začít tři a půl tisíce kilometrů dlouhá pouť Sibiří. Celý den za rulom, kilometry jakoby neubývají. Oproti Kazachstánu v Rusku značně klesly teploty a současně stouply počty komárů – večer je potřeba se důkladně namazat… V poli kdesi mezi Novosibirskem a Krasnojarskem si zlepšujeme náladu vodkou a bramboráčkem.
Ve víře, že ve své domovině najde naše vozidlo konečně toho pravého odborníka, který si poradí s veškerými chronickými neduhy, jsme v Novosibirsku vyhledali servis. Automechanik Vitalij, s vizáží Rockyho sovětského soupeře ze třetího dílu série, jím skutečně byl a pofidérně fungující alternátor byl konečně opraven. Zbytek dne i noci byl zasvěcen řízení a okukování matičky Rusi. Mongolská hranice se přibližuje velmi pomalu.
Ukrajování kilometrů jsme si v Krasnojarsku zpestřili návštěvou velkoobchodu Metro, kterým nás provedla příjemná prodavačka. Obzvlášť v oddělení vodky se dost vyznala a doporučila nám místní značku, jejíž vodní příměs prý pochází až ze dna Bajkalu. Na plný košík je radost pohledět. Zacinkání pivních lahví pěkně doplňuje každou díru v silnici a cesta nám hnedle ubíhá rychleji a příjemněji. Silnice v lesích před Irkutskem občas trpí absencí asfaltu, přesto se nám dnes povedl vzdálenostní rekord – 700km za jeden den. Na ruské silnici. Úspěch oslavujeme spánkem.
Program je stejný jako několik předešlých dní – řídit, držet si komáry od těla, občas vyměnit kazetu v rádiu a zůstat až do večera jakž takž střízliví (to se naštěstí týká jen řidiče). Během čekání na železničním přejezdu si našeho polepeného auta všimne generál, jedoucí s rodinou na dovolenou k Bajkalu. Je naší expedicí nadšený a daruje nám balíček armádního jídla. Po rozbalení tajuplného paketu na nás vykoukne několik konzerv, instatní vařič, sušenky a podivná tabletka. „Vitamíny!“ nadšeně rozbaluje piluku Ondřej. Počkám, až spolkne, a poté mu trochu škodolibě připomínám kyanidové kapsle, kterými některé armády vybavují své vojáky pro případ, že padnou do zajetí.
Poučeni z Kazachstánu, hledáme v Irkutsku kancelář imigrační policie a příkladně se jdeme zaregistrovat. Úřednice nás však ubezpečuje, že pokud se nehodláme ve městě zdržet déle než tři dny, razítko prý nepotřebujeme. Moc jí něvěříme.. Horentní sumu místním hochštaplerům za „propůjčení“ adresy se nám ale platit nechce, takže s vidinou dalšího zatýkání opouštíme město a jedeme se koupat na Bajkal! Nejhlubší jezero světa nás vítá studenou, ale čistou a dokonce prý pitnou vodou. Očista je osvěžující a zábavná. Naše těla budou po dlouhé době opět vkusně vonět mýdlem, což udělá z interiéru našeho auta na pár dnů o mnoho přijatelnější místo. Vlnky omývají břeh z kulatých oblázků a šplouchání vody dělá romantickou zvukovou kulisu našemu táboráku.
Během dne se nám konečně daří propracovat až k mongolské hranici. Po cestě se zastavujeme na tržišti v Ulan Ude a upgradujeme palubní jukebox. Obal kazety se třemi spoře oděnými děvami slibuje celou hodinu žhavé ruské muziky. Hraniční přechod se otevírá až v osm hodin ráno, před branou už v době našeho příjezdu čeká štrůdl aut. Šofér mongolského taxi nám radí postavit auto do řady, rychlost odbavování je prý závratných pět aut za hodinu. Pár vteřin po zhasnutí motoru se u našeho auto zastavuje i s kámošem a zve nás do jeho mašiny na pivko. Párty poté pokračuje v našem autě, mongolové vypadají dost v klidu. Zdání však klame… Dave ráno marně hledá svůj švýcarák a ideály o národu pohodářů se rozplývají.
V osm hodin se konečně otvírá brána, rusové nás bez problémů odbavují, na mongolské straně už je to horší. Mongolské vízum máme v jiném pasu než ruské. Celník se přes to nedokáže přenést a dělá problémy. Nejdřív se jde poradit za šéfem a ten mu zřejmě řekl, ať razítko z ruské celnice okopíruje z jednoho pasu a přiloží k mongolskému vízu do pasu druhého. Po této proceduře, kdyz už to vypadalo, že se úřední šiml nabažil, však přišla studená sprcha. Celník si každého z nás pečlive prohlédl, znovu si prošel náš pas, přičemž se tvářil děsně chytře, a poté nám mazaně oznámil, že nemáme razítko z ruské celnice. Kocourkov!! Po pár hodiných strávených na celnici se rozjíždíme směr Ulaanbaatar a lov na Čingischána může konečně začít. Silnice je dobrá, lemovaná jurtami, občas stádem koní. Po industrializovaném Rusku docela změna. Ve stepi pár kilometrů před mongolskou metropolí se ukládáme ke spánku.
U snídaně nám dělá společnost velmi zaměstaný pastevec. Neumí ani slovo rusky,baví se trháním hlav lučním kobylkam, ale jeho mobilní telefon vyzvání co pět minut. Asi nějaký kumys-byznis. Dopoledne přijíždíme do Ulanu, na Suchbátarově náměstí se setkáváme s Petrou, manažerkou české charity, která nám pomůže s předáním hraček a školních potřeb mongolským dětem. Odpoledne se jdeme podívat do muzea přírodních věd, kde se necháme ohromovat dinosauřími kostlivci a zkaměnělými vejci. Po návštěvě kláštera s 30m vysokou sochou Budhy nám nějak vyhládlo a tak zamíříme rovnou do restaurace Bohemia, kde znovu ožívají vzpomínky na domov v podobě smaženého květáku či knedlíku s vejcem. Myšlenkami na jídlo přímo na svaté půdě kláštera jsme naštvali někoho tam nahoře, protože po objednávce třech plzeňských nám Petra smutně sdělila, že je dnes v celé zemi nealkoholický den. Policie prý dělá namátkové kontroly, a že dostaneme maximálně tak džus.. Neeeeeeeeeeeeeeeeeee! To by ale nebyli češi, aby si nějak neporadili. Majitel hospody se nás během večeře zeptal jestli si nedáme třeba čaj. Šibalský pohled prozrazoval kam míří a tak na našem stole zanedlouho přistály tři grogy. Po večeři jsme se odebrali nocovat do Petřina bytu, kde se naše expedice po měsíci a půl potkala s teplou vodou.
Po obědě, na který nás Petra pozvala do mexicko-indické restaurace, se setkáváme s paní Tungou, mongolskou koordinátorkou projektu, která vypracovala seznam potřebných věcí a půjde s námi utratit peníze z naší dobročinné sbírky. Na účtu se nahromadilo celých 11 620 Kč. Všem, kdo přispěli, tímto děkujeme za teměř milion místních tugriků. Ty se po několika hodinách na čínské tržnici proměnily v dodávku plnou hraček a školních potřeb. Paní Tunga i pracovníci české charity mají z našeho daru velkou radost. Uspěšné nákupy jdeme večer oslavit do baru Friends, kde poprvé testujeme mongolské pivo. Rozjíždí se debata nad smysluplností edukace primitivních národů a naše trojka se rozděluje na obhájce pokroku a vnucené izolace (sorry kluci, nenapadá mě žádný nepejorativní název). Několik rund vcelku solidně chutnajícího moku nás nakonec usmíří a přijímáme od Petry pozvání na další noc v jejím apartmánu.
Dopoledne třídíme hračky a z hromady oddělujeme jednu velkou krabici ,kterou chceme dětem osobně rozdat ve třech školkách v okrese Bulgan. Odpoledne se naše parta rozděluje na ty, kteří jdou do muzea, na ty, kteří si jdou prohlídnout město, a na ty, kteří musí připravit auto na mongolské silnice. Muzeum intelektuálů i sightseen se vcelku vydařily, zato Dave musel za okování podvozku zaplatit vcelku vysokou cenu v podobě ukradeného nářadí.
Navzdory plánu opustit město spíme zase u Petry.
Balíme hračky a kolem poledne konečně mizíme z Ulanu. Kousek za městem končí silnice a začíná 300km dlouhé cross country. Mongolská krajina nabízí jen málo orientačních bodů, v trávě vyjeté koleje se neustále větví na tísice odboček, všechny vypadají lautr stejně a značení samozřejmě chybí! Spoléháme se především na vlastní navigační aparát. Palubní kompas značky Silva však bohužel vypověděl službu v hodině nejtěžší, GPS nás zobrazuje jako tečku uprostřed ničeho, nikde ani živáčka, a tak jedeme víceméně naslepo… řízeni intuicí a rukou boží. Noc ve stepi je extrémně chladná, stavíme stan a doufáme, že si pro nás nepřijde Olgoj.
Kilometry prašných cest si zpestřujeme u hromady obřích balvanů, po kterých se Dave začne velmi hbitě a ladně pohybovat, přičemž zaujímá různé krkolomné pozice a říká tomu Bouldering. Večer stíráme z interieru auta centimetrovou vrstvu písku a rozbíjíme tábor před Bulganem.
Ráno se na smluveném místě setkáváme s řidičem, překladatelkou a Magdou – reportérkou zahraniční rubriky MF Dnes. V konvoji o dvou autech se vydáváme do první školky, která se nachází v jurtě cca 30km od Bulganu. Cestou ještě nabereme paní učitelku, která nám ukazuje vysílačku, pomocí níž rozdává pokyny učitelům v jednotlivých školkách. Nomadický život mongolských pastevců je značnou komplikací vzdělávacímu procesu. Pilotní projekt české charity přináší pomocí sítě třinácti mobilních školek vybavených vysílačkami vzdělání i do odlehlých koutů oblasti. Do těchto jurtokindergardens poputují naše hračky a tři z nich navštívíme osobně. V první jurtě nás obědem vítá jen místní učitelka s manželem - je neděle a děti jsou doma. Oběd sestává z lavóru opečených kostí, kumysu a sladkého domácího jogurtu pro vegetariány. Učitelka/průvodkyně, kterou jsme nabrali po cestě, se taky ujímá role hostitelky, a aby vyjádřila svůj vděk za naše dary, vytahuje litrovou láhev vodky. Kumys taky není žádné neviňátko a během další hodiny se začíná naše charitativní činnost ubírat zcela nečekaným směrem. Hračky nakonec předány, naše grupa se potácí z jurty a ve velmi dobré náladě se vydává na cestu do další školky. Tam už na nás z dálky mává vzorně seřazená třída v čele s paní učitelkou. Oči dětí svítí štestím, když z auta vyprošťujeme obří krabici. Po jejím otevření se na nás sesypal roj rozesmátých dětských tváří a obsah krabice se zcela nekontrolovatelně počal vyprazdňovat do rukou mongolské omladiny. Ve školce/jurtě nás čekal děkovný proslov dědečka některého z dítek, ale jenom tak, aby se neřeklo, protože paní učitelky a pan domácí se už nemohli dočkat, až nás budou moci zase začít nalívat vodkou a kumysem. Mongolští hostilé provádějí tuto činnost velmi vehementě a s takovou radostí, že je prakticky nemožné se vzepřít, a tak zdatně pijeme a pijeme. Kumysu není (vypito) nikdy dost, nejspíš proto se jeden z hostitelů rozhodl naučit nás starou mongolskou hru, jakousi pasteveckou alternativu našeho „kámenůžkypapír“. Asi je zbytečné objasňovat, o co se hrálo a co čekalo na nebožáka, který prohraje. Až do dna… Třetí školku už bychom dnes opravdu nezvládli, práce pro charitu je fakt dřina a nejspíš to na nás už začíná být dost vidět… Konečně nas propustili z jurty ven – jen proto, aby nás odvezli do další, kde se měla podávat večeře. Tou byl svišt (i s chlupama) opékaný LETLAMPOU!! Prý největí pocta pro vzácné hosty.. Poté následovala vodka, ještě jedna, kumys, hra o kumys, a pak ještě kumys, kumys, kumys…
Mongolská snídaně = svišť a kumys, jako svačinka potom masový vývar. Mongolové nejí nic jiného než maso a kumys, příležitostně smetanu nebo jogurt. Jestli tenhle národ nepomře na kurděje nebo dnu, tak všichni dietologové světa zaslouží nafackovat a knihy o zdravé výživě spálit. Nedaleko jurty je minerální pramen – do horké vody jsme se naložili i s reportérkou Magdou a jedním pastevcem. Z vody se line silný sirovodíkový odér - tady určitě vymysleli tu hlášku „smrádek, ale teploučko“. Mongolské lázně uprostřed stepi jsou skvělým relaxem a hlavně útočištěm před dalším přídělem kumysu. Zbytek hraček jsme nechali v místní škole, kde jsme ale opět inkasovali… Rozlučka s domácími proběhla formou pikniku na nedalekém kopečku. Po načnutí čtvrté lahve vodky jsem jednomu z hostitelů navrhl, že se projedu jeho Uazikem. Když jsem pak starým ruským jeepem kroužil po louce kolem skupinky přiopilých pedagogů, pastevců a zahraničních obětí jejich kumysové hry, uvědomil jsem si, jak je ten svět krásné místo. Co se týče alkoholu za volantem v Mongolsku – není příliš velká pravděpodobnost, že by vás uprostřed stepi zastavil policajt, a pokud jo, byl by určitě mnohem opilejší než vy. Takže žádné tahání sirek. Prostě drink and drive. Na zpáteční cestě jsme se zastavili jestě jednou v první školce. Bylo tam pár dětí a hráli si s našimi hračkami. Přidali jsme se k nim. Parádní zakončení našeho výletu.
Jedeme domů. Noc jsme strávili v Bulganu na dvorku příbuzných naší překladatelky. Dave v noci na latríně řešil bolestivé následky překumysování, Ondra ho ráno následoval. Cestou do pohraničního městečka Suchbátaru odbočujeme k jednomu z největších budhistických klášterů v zemi. Je to jeden z mála, který přečkal řádění komunistů. Ticho na prastarém nádvoří kláštera rušíi jen šelest holubích kříidel, posledni chvilka klidu před devíti tisici kilometry nonstop za volantem…